Nejčastější otázky, kterými si historici věnující se španělské občanské válce dnes lámou hlavy, jsou zhruba tyto: Proč válka vlastně vypukla? Byla nevyhnutelná? Jaký měla charakter? Byla to hlavně válka občanská, nebo spíše součást velkého mezinárodního konfliktu? A konečně, proč vlastně Republika prohrála, a Franco zvítězil? Co se prvních dvou otázek týče, mnozí soudí, že válkou v letech 1936–39 vyvrcholil více než staletý zápas dvou takřka nekompatibilních sektorů španělské společnosti, tzv. dos Españas. Z tohoto pohledu byla válka opravdu takřka nevyhnutelná, protože historický souboj bylo třeba rozhodnout ve prospěch jednoho z manichejsky vystupujících táborů, ohánějících se hesly jako „Jedno Španělsko musí zemřít, aby druhé mohlo žít“. Jiná skupina historiků však soudí, že podobné interpretace jsou příliš romantizující, zjednodušující a tím i zkreslující. Španělský střet sil Reformy, Reakce a Revoluce podle nich nebyl v rámci Evropy nijak výjimečný a chybí důkazy, že by země byla předurčena k tři roky trvající tragédii. K té ji měly dovést až konkrétní slova a činy konkrétních politiků, kteří v očích těchto historiků nesou zodpovědnost za apokalyptický konec Republiky. Ohledně otázky po charakteru války vzbudila pozornost myšlenka Santose Juliá o výrazně hybridním charakteru konfliktu. Kdyby bylo Španělsko ponecháno svému osudu, válka by zřejmě skončila po pár týdnech, nejvýše měsících. Chudá a zaostalá země by si totiž ze svých vlastních zdrojů dlouhý a ničivý konflikt prostě nemohla dovolit. Zahraniční diktátoři si ale Španělsko zvolili za zkušební válčiště a jejich pomoc ve formě zbraní i mužů proměnila konflikt v předehru světové války.