Když hovoříme o dobrém konání či dobrém jednání, automaticky předpokládáme dobro jako určitou universální hodnotu. Pokud připustíme, že etické hodnoty jsou entity určitého druhu nebo ?nějakým způsobem? existují, dostáváme se tím do objektivismu a lehce můžeme sklouznout až k metafyzickému realismu. To je ovšem takřka neudržitelná pozice, neboť jakákoliv definice či vůbec poznatelnost těchto entit je velice problematická. V nedávné době se ve filosofii matematiky začal poměrně často objevovat nový argument ve prospěch metafyzického realismu. Tento argument vychází z části z filosofie W. V. O. Quina a z části z filosofie H. Putnama; získal proto přízvisko Quine-Putnamův argument. Ačkoliv nese jména obou myslitelů, ani jeden z nich se k němu explicitně nehlásil a domnívám se, že je připsání argumentu jak jednomu, tak druhému filosofovi naprosto scestné. Jeho zastánci však argumentují, že matematické entity mají určitý status mimo naši mysl a existují objektivně.V této souvislosti se vynořila otázka, zda lze tento argument vztáhnout i na jiné oblasti, než je matematika. Naším cílem proto nebude dokázat existenci etických hodnot jako samostatných objektivně existujících entit, ale zjistit, zda lze Quine-Putnamův argument rozšířit na oblast etiky a jaké s sebou takové rozšíření ponese problémy. Nejprve se zaměříme na samotný argument, jeho strukturu a jeho novodobé mutace - od těch, které argumentují ve prospěch slabého realismu, až po ty, které argumentují ve prospěch silného metafyzického realismu ve smyslu platónských entit. Poté ukážeme, jak tento argument (a za jakých podmínek) převést na oblast etiky. Zde se zaměříme na otázku, zda argument, který byl použit k prokázání matematické říše, je vůbec relevantní k tomu, aby byl použit k prokázání říše morálních hodnot, a to zejména z toho důvodu, že se etické entity, např. dobro, od těch matematických zásadně odlišují. Nakonec poukážeme na problémy, které s sebou toto rozšíření přináší.