Dnešní doba nabízí nepřeberné až zahlcující množství podnětů, které na nás kladou vysoké nároky časové, energetické, rozhodovací. V tomto "informačním obžerství" se lidé snadno ztrácejí, a proto se pak mnozí častěji odebírají do ústraní, do samoty, kde nalézají sami sebe. Máme různou potřebu samoty, ale všichni nějakou máme. Každý občas potřebujeme stát se figurou v našem vjemovém poli, životním prostoru. Pokud se nám nedaří vytvářet si průběžně dostatek chráněného, bezpečného a klidného prostoru, kdy máme čas, který můžeme nerušeně věnovat sami sobě, naše potřeba pauzy roste. Je-li tato potřeba dlouhodobě neuspokojená, může se změnit v potřebu jakéhosi ?restartu?. Ten může nabývat forem maladaptivních (např. závislostní chování a jiné formy útěku od sebe) i adaptivních (vedoucích k saturaci frustrované potřeby). Adaptivní formy pracují s dočasnou redukcí zevních podnětů, včetně sociálních. Tato "informační dieta" může mít více podob (např. pobyty v přírodě, v poustevně, na samotě, v klášteře, v meditačním ústraní či pobyty ve tmě - tzv. terapie tmou), přičemž poslední příklad můžeme považovat za jakousi vrcholnou formu tohoto umění hlubokého odpočinku. Odborně tzv. terapie tmou spadá pod omezenou zevní stimulaci - anglicky Restricted Environmental STimulation, příznačně s akronymem REST. To nás přivádí k otázce, zda onen metaforický "restart" můžeme chápat také jako "rest-art"?