Příspěvek s názvem Vytváření reality prostřednictvím jazyka v prózách Eduarda Štorcha tematicky vychází z grantového projektu, který nahlíží na jazyk jako na prostředek pro vytváření reality v různých typech textů; grant je řešen na půdě katedry českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity. V případě projektu se zaměřujeme na novočeské texty různých autorů – podmínkou pro jejich výběr je reflexe, respektive nápodoba staré češtiny (termín stará čeština zahrnuje pračeštinu, starou češtinu a střední češtinu, ale věnujeme pozornost i starším obdobím). Takto vytvořený jazykový konstrukt pak v těchto textech dopomáhá vybudovat iluzi historické reality, do níž je zasazen děj – dochází tak k výraznému zvýšení jejich autenticity. Především nás však zajímá, jakými jazykovými prostředky (hláskoslovné, morfologické, ale především lexikální, popřípadě syntaktické) a jakými autorskými postupy je této iluze docíleno. V rámci tohoto příspěvku se budeme zabývat prózami Eduarda Štorcha (1878–1956), významného českého spisovatele, archeologa, ale hlavně pedagoga, který se svými povídkami a romány, z velké části časově zasazenými do období pravěku, snažil mládeži přiblížit život člověka v dané historické epoše. Analýze budou podrobeny tři jeho tituly – Osada havranů (1930) popisující mladší dobu kamennou, U Veliké řeky (1932) popisující dobu kamennou a Volání rodu (1934) popisující dobu bronzovou, kromě již výše zmíněných aspektů (jazykové prostředky a autorské postupy) budou předmětem našeho zájmu také propria (vlastní jména), konkrétně antroponyma (názvy osob) a toponyma (názvy míst – obydlených či neobydlených). Výzkum se zaměří především na jejich formu, a to ve vztahu k popisovanému prehistorickému období. Protože se nemůžeme opřít o žádné písemné památky, které by zachycovaly autentickou podobu jazyka daného období, budeme pracovat i s kritickými ohlasy na první vydání analyzovaných titulů a komentáři samotného autora.