Aristotle, Sense Perception, Ancient Philosophy

Koncepce smyslového vnímání tvoří značnou část Aristotelova spisu De anima. Jako taková je tedy tato koncepce bohatým zdrojem filozofických myšlenek. Ve své stati se zaměřím na dvě Aristotelovy teze o smyslovém vnímání, jimiž jsou: 1) smyslový orgán je v možnosti takový, jaký je předmět smyslů ve skutenčosti, 2) smysl je schopnost přijímat smyslové formy bez látky. Rozborem těchto tezí ukáži na jejich vzájemnou souvislost a propojenost. Rovněž s tím poukáži na důležitou a nepostradatelnou roli možnosti a skutečnosti v Aristotelově koncepci smyslového vnímání. Nastíním také moderní interpretační debatu mezi materialisty a spiritualisty a možné východisko tohoto sporu, které může odpovědět na otázku po povaze změny během aktu smyslového vnímání, a po povaze rolí a vzájemného vztahu mezi fyziologickým smyslovým orgánem a formálně pojatým smyslem. Tímto budou obě teze 1) a 2) objasněny a jejich vzájemný vztah bude vysvětlen.

The concept of sense perception constitutes considerable part of Aristotle’s De anima. As such, this concept is abundant source of his philosophical thoughts. In this paper, I shall focus on two Aristotle’s propositions about sense perception: 1) a sense organ is potentially as such, as his sense object is actually; 2) a sense is a capacity to receive sensible form without the matter. By analyzing this propositions, I shall expose their mutual connection. I shall also expose important and indispensable role of potentiality and actuality in Aristotle’s concept of sense perception. I shall sketch the modern debate between materialist and spiritualist interpretations and possible solution of this disputation, which may answer the question about the character of change during the act of sense perception, and also the question about the role and relation between physiological sense organ and formal sense. By this I shall clarify both propositions 1) and 2) their relation.