contemporary Czech prose, contemporary francophone prose, pandemic, covid-19, literary representation of the city

Zkušenost, kterou přinesla pandemie nemoci vyvolané virem SARS-CoV-2 a kterou lze v moderních dějinách označit za bezprecedentní, se stala přirozeným předmětem umělecké reflexe – a to jak takřka okamžité v období prvních vln nákazy, tak další s narůstajícím časovým odstupem. V těchto fikčních literárních světech představuje jednu z výrazných a návratných figur městský prostor, dominantní univerzum každodenní žité reality. Příspěvek v návaznosti na výše zmíněné usiluje o analýzu a intepretaci podob, konstant a variant literárního obrazu města během pandemického období zejména v prozaické, ale také básnické tvorbě tuzemských spisovatelů. Sledujeme autorské strategie, které v textech rozmanitých genologických charakteristik (mezi nimiž symptomaticky vyčnívají autofikční nebo deníkově laděné narativy) vytvářejí reflexi „covidového města“. To namnoze získává rozporuplné emocionální atributy – pozornost proto věnujeme metonymickým reprezentacím města jakožto nebezpečného, apokalyptického organismu či hypertrofovaného vězení; na straně druhé četným vyobrazením urbánního prostředí paradoxně fyzicky blízkého, avšak nedostupného a zbaveného většiny jeho přirozených funkcí, dynamiky a vlastností. Studie v neposlední řadě rovněž přibližuje, jak se v dílech daného tematického okruhu posouvají sémantické opozice mezi městským prostorem a přírodní krajinou, resp. venkovem – na osách typu omezení a volnosti, obav a uvolnění, šířeji pólů locus terribilis a locus amoenus – včetně subjektivního vnímání nových, aktualizovaných geografických i sociálních rolí centra a periferie.

The experience brought about by the SARS-CoV-2 pandemic, which can be described as unprecedented in modern history, has become a natural subject for artistic reflection - both almost immediately during the first waves of the outbreak, and with increasing distance in time. In these fictional literary worlds, urban space, the dominant universe of everyday lived reality, represents one of the distinctive and recurrent figures. In relation to the above, the paper seeks to analyse and interpret the forms, constants and variants of the literary image of the city during the pandemic period, especially in the prose, but also in the poetic works of domestic writers. The papes traces the authorial strategies that create a reflection of the "covid city" in texts of diverse genological characteristics (among which autofictional or diary-like narratives stand out symptomatically). This often acquires contradictory emotional attributes - we therefore pay attention to the metonymic representations of the city as a dangerous, apocalyptic organism or a hypertrophied prison; on the other hand, to the numerous depictions of an urban environment paradoxically physically close, yet inaccessible and deprived of most of its natural functions, dynamics and characteristics. Last but not least, the study also presents how the semantic oppositions between urban space and natural landscape or countryside - on the axes of constraints and freedom, fears and relaxation, and more broadly on the poles of locus terribilis and locus amoenus - are shifting in the works of the given thematic area, including the subjective perception of new, updated geographical and social roles of centre and periphery.