Waldenströmova makroglobulinemie; imunochemoterapie; nežádoucí účinky; optimalizace léčby; rituximab; dexametason; rituximab; cyklofosfamid; bendamustin; bortezomib

Waldenströmova makroglobulinémie (WM) je klonální B-lymfoproliferativní onemocnění charakterizované infiltrací kostní dřeně malými lymfocyty s plasmocytoidní diferenciací splňující diagnostická kriteria lymfoplasmocytárního lymfomu (LPL) a přítomností paraproteinu třídy IgM v séru. Jedná se sice o nevyléčitelné onemocnění, ale obvykle s indolentním průběhem s různě dlouhým bezpříznakovým obdobím a příznivou prognózou. Úmrtnost u asymptomatických nemocných je podobná úmrtnosti v obecné populaci. Se zahájením léčby lze vyčkat do prvních klinických projevů a tím se vyvarovat možným nežádoucím účinkům léčby. Rituximab, anti-CD20 protilátka a její kombinace tvoří základní pilíř léčby. Přestože nebyl stanoven standardní režim léčby, jsou upřednostňovány protokoly s co největší bezpečností. Hlavním cílemje dlouhodobá kontrola nemoci se zachováním kvality života při současné prevenci orgánového poškození omezovaním toxické a dlouhodobé léčby. Nevhodné jsou režimy obsahující vinka alkaloidy, antracykliny nebo purinové analoga, a to zejména v primoléčbě. Preferované jsou kombinace rituximabu s cyklofosfamidem a dexametasonem (DRC) nebo s bendamustinem (BR). Účinnou alternativou je kombinace bortezomibu, dexametasonu s rituximabem (BDR). S ohledem na predispozici pacientů s WM k neuropatickým komplikacím je vhodné subkutánní podání bortezomibu jedenkrát týdně. Pomocí zmiňovaných dobře tolerovaných režimů lze navodit remisi v trvání 3-6 let. V případě symptomatickéhorelapsu po více než 1-2 letech od iniciální léčby lze zvolit stejný režim jako v primoléčbě. Při kratším trvání remise se volí režim alternativní.Mimo zmiňované režimy první linie je to ibrutinib, imunomodulační léky (talidomid, lenalidomid), carfilzomib, everolimus. Purinová analogaje dobré rezervovat pro léčbu starších pacientů s opakovaným relapsem, pro jejich asociaci se sekundárními malignitami.

Waldenström?s macroglobulinemia (WM) is clonal B-cell lymphoproliferative disorder characterized by monoclonal immunoglobulin M protein and bone marrow infiltration by small lymphocytes with plasmacytic differentiation, meeting the diagnostic criteria of lymfoplasmacytic lymphoma. Although WM is incurable with current therapies, it is moderately indolent, chronic disease with overall good prognosis. Mortality of asymptomatic patients is similar to that of general population. Delaying treatment until symptoms develop can limit its potential side effects. Rituximab, monoclonal anti-CD20 antibody in combinations with other agents form the backbone of treatment. Even if there is no standard therapy for WM, there is a general preference for regimens with safer toxicity profile. Primary goal of therapy is long term disease control with maintaining patient´s quality of life. And at the same limitation of exposure of toxic and prolonged treatment. Treatmentprotocols with vinca alkaloids, anthracyclines and purine analogs are considered as inappropriate in front-line setting. Dexamethasone, rituximab, cyclophosphamide (DRC) and bendamustine, rituxmab (BR) are well tolerated combinations. Alternative option is bortezomib, dexamethasone, rituximab (BDR). Subcutaneous aplication of bortezomib in weekly schedule is possibly more appropriate, because of typical predisposition for neuropathic complications in WM patients. These regimens are associated with remisions of 3 to 6 years. Originaltreatment can be repeated in case of symptomatic relapse after more than 1 to 2 years from initial therapy. Alternative regimen is used in case of earlier relapse. Besides aforementioned front-line regimens, there are other options for relapsed WM treatment as ibrutinib, immunomodulatory drugs (thalidomide, lenalidomide), carfilzomib and everolimus. Because of association with secondary malignancies, purine analogs should be reserved for older patients and multiple relapse treatment.