S jistou mírou nadsázky představuje muzeum místo, kde se rekonstruuje minulost. Protože ale není možné do muzejních vitrín pojmout její celý obraz, je to také místo, kde se minulost třídí, kategorizuje, derivuje. S tím pak souvisí i jistá míra autoritářství, neboť tím, jaké události připomíná a jaké exponáty umísťuje do expozice, vytváří muzeum i hierarchii významů. Toho, co je hodno naší pozornosti, co je akceptováno jako důležité, formativní, a co nikoli. I proto rekonstruovaná minulost, více než plynoucí kontinuum, připomíná sled řady (nespojitých) kroků. Namísto vláken jsou to body, do kterých se kondenzuje naše historické povědomí.