Tady nejde o to, zdali je ustájení koně v Ostravském muzeu dostatečný stimul k tomu, aby poněkud skomírající hlavní ostravské náměstí znovu ožilo. Můžeme jej brát jako koně z cirkusu, koně vystoupivšího z kolotoče, na kterém se lidé mohou povozit. Především je to ale kůň ostravský, oživlá kopie bělouše z městského znaku, ustájená v podloubí věže někdejší radnice. Dvojník koně, který dodnes shlíží z její fasády jako připomínka původní funkce budovy. Přes noc spící jako muzejní exponát, přes den se volně potulující po nejrůznějších ostravských zákoutích jako duch místa, jako noční přízrak, který ve dne mizí, aby se někde znovu neočekávaně zjevil. Při tom všem ale dennodenně čeká na toho, kdo konečně usedne do jeho sedla a chopí se jeho neviditelných otěží. Kůň čekající na svého jezdce jako symbol města, kterému chybí jasný směr.