history; historiography; anti-realism; philosophy of science; explanation; evidence; epistemology

Samostatnost historie a historiografie může spočívat na tvrzení, že jejich metoda je podstatně odlišná od metod ostatních historických věd a vědy samotné. Historie se tudíž stává předmětem specifického typu výzkumu. Ale to neznamená, že nemůžeme využít pojmů filosofie vědy k popisu skutečné praxe historiků. Záměrem filosofie historiografie, dle jejich zastánců, by mělo být vysvětlení, jak různí historikové docházejí ke svým závěrům. Takto můžeme zjistit, že hranice, která odděluje historii od vědy, je poměrně nejasná. Tento příspěvek se pokusí dokázat, že anti-realistický model zkoumání z filosofie vědy může být nejlepším způsobem jak vysvětlit metody historie a jejich vývoj, třebaže tak mohou vyvstat nové obtíže.

Autonomy of history and historiography may rest on a claim that their method is substantially different from methods of other historical sciences and science itself. History therefore become subject of specific kind of research. But that does not mean that we cannot use terms of philosophy of science to describe actual practice of historians. The aim of philosophy of historiography, according to its proponents, should be explanation of how historians of different kinds arrive on their conclusions. In doing so we may discover that border which separates history from science is rather blurry. This paper is trying to argue that anti-realist model of inquiry from philosophy of science may be the best way how to explain methods of history and their development although it may pose some new difficulties.