Kryštof Brůha, Harun Farocki, Geocinema, Jolana Havelková, Michal Kindernay, Andreas Müller-Pohle, Julius Neubronner (a poštovní holubi), Lucie Rosenfeldová, Michael Snow Kateřina Svatoňová, Jiří Sirůček, Katerina Zulijani Akcelerovaný technologický vývoj jednadvacátého století nás konfrontuje s rozměry a časovostí, které zcela unikají našim kognitivním schopnostem. Čím dál více jsme proto nuceni nacházet způsoby, jak uvažovat o světě mimo subjekt, přemýšlet o realitě bez člověka, o světě-bez-nás, a přibližovat se (materiálním) dimenzím, které se vzdalují lidskému měřítku. Technologie v tomto rámci přestávají být pouhými nástroji, našimi extenzemi či protézami, ale do značné míry se stávají samostatnými a produktivními. Jako hlavní metafora tohoto dialogu mezi člověkem a aparátem nám slouží filmová kamera – nemusíme se již nadále dívat skrze její hledáček, ale ona se může začít dívat na nás – může se nacházet mimo naše vidění. Kamera, zastupující další ne-lidská mediální gesta, se může osvobozovat od intencí subjektu a produktivně, možná i autonomně, se podílet na tvorbě skutečnosti. A jdeme-li ještě dále – technologiemi generované obrazy dnes již ani nepotřebují lidského recipienta, aby jim přidělil význam nebo je interpretoval, jelikož v rámci planetárně rozprostřených sítí jsou procesovány dalšími ne-lidskými zařízeními. Oslabení hranice lidské integrity stroji, stejně jako sledování rostoucí „dehumanizace“ aparátů, jež z lidského (či uměleckého) područí postupně „dospěly“ k automatismu, bylo minimálně od slavného Manifestu kyborgů Donny Haraway popsáno již mnohokrát. Pro tuto výstavu je však podstatné narušit onu vzestupnou genealogii, zastavit se, nebo spíše se vrátit, a všímat si více toho, že většina obrazů ve skutečnosti nikdy nebyla výhradně určena lidské recepci či estetické kontemplaci. Možná je proto podstatnější, že tatáž teoretička vědy a filozofka ve své poslední knize namísto figury kyborga volí holuba. Vyzývá nás tak, abychom komplexněji prozkoumali nejen vazby mezi člověkem a technologiemi, ale zahrnuli do celku i zvířata a přírodu v širším slova smyslu. Jak Haraway píše, „holubi, lidé a aparáty se spojili, aby si vzájemně umožnili něco nového ve světě mezidruhových vztahů“. Výstava Mimo vidění proto do svého centra symbolicky umisťuje fotografující holuby známého německého lékárníka a vynálezce Juliuse Neubronnera z počátku dvacátého století. Spolu s nimi sleduje kamery ovládané přírodními procesy, zaměřuje se na trajektorie snímacích zařízení, jež se odpoutávají od řídícího subjektu, jsou spouštěny automatickými čidly nebo digitálními výpočetními operacemi, jednají samostatně a nezávisle, bez lidské kontroly. Z této archeologické perspektivy se pak ne-lidské pohledy strojů, odpoutané technologické obrazy a kamery řízené přírodními silami ukazují od počátku jako integrální součást mediálních prostředí. Stejně tak je zpochybněno, že by myšlení a vidění umělců a umělkyň bylo odjakživa nadřazené obrazu – schopnost snímat či tvořit nepatří a nikdy nepatřila pouze jim. Výstava opouští historickou linii výkladu a ve smyčce pozoruje neustálá narušování přímé linie lidského pohledu i centrálně perspektivní tradice, kterou média ve snaze o antropocentrickou reprezentaci kopírují. Prozkoumává jevy mimo lidské vidění a vnímání, jež i přesto vstupují do těla, sleduje obrazy vycházející z nejrůznějších dat o lidech, přírodě, meteorologii či biologii – nikoli jen z lidskému oku viditelných skutečností. Mikroskopická perspektiva se v průběhu mediálních dějin mísí s makroskopickou, pohled se může s tím lidským míjet, může být pozorován, ale i zcela ignorován.