environmental justice; eocriticism; poetry; language; Ofelia Zepeda

Kapitola Miroslava Černého, věnovaná domorodé poezii, nabízí inovativní teoretický ekokritický přístup k analýze zobrazení a tematizace environmentální (ne)spravedlnosti skrze domorodé jazyky a domorodé environmentální vědění. Černého příspěvek s názvem „Zákon pouště: Jazyk, řeč a environmentální (ne)spravedlnost v poezii Ofelie Zepedaové“ analyzuje bilingvní poezii domorodé spisovatelky, lingvistky a aktivistky z indiánského národa Tohono O’odham, jehož tradiční teritoria se rozkládala v prostoru Sonorské pouště na obou stranách americko-mexické hranice. Černý pro svou interpretaci využívá kombinace jazykové ekologie, ekolingvistiky a environmentální lingvistiky, s jejichž pomocí nastiňuje ekolingvistickou perspektivu ve zpracování tématu environmentální spravedlnosti. To vše mu umožňuje odkrýt roli jazyků předků a jazykového chování předků ve dvou autorčiných básnických sbírkách, konkrétně Síla oceánu: Básně z pouště (OceanPower: Poems from the Desert, 1995, česky 2019) a Where Clouds Are Formed (Kde se tvoří mraky, 2008). Černý identifikuje jazyk coby klíčovou kategorii environmentální spravedlnosti a představuje ekolingvistické zdroje a nástroje coby možné rozšíření ekokritické analýzy environmentální spravedlnosti novými směry. Na verších Zepedaové ilustruje, že stěžejní role jazyka je obzvláště relevantní v kontextu domorodého jazyka, literatury a vztahu k půdě.

Drawing on the fields of language ecology, ecolinguistics, and environmental linguistics, I argue that language is a key category of environmental justice and that ecolinguistic sources and tools extend environmental justice ecocritical analysis in new directions. Through a close reading of the poetry of Tohono O’odham poet Ofelia Zepeda, I show that the crucial role of language is especially true in the context of Indigenous life, literature, and relationship to land.