contemporary art, public art, Ostrava, Galerie Dukla

Pavel Hošek a Jiří Kuděla jsou spolužáci. Tato jindy v zásadě banální informace zde má svoji relevanci. Společně chodili na základní školu ve Zlíně, společně studovali na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Znají se důvěrně, nikdy spolu ale fakticky nevystavovali, až nyní. Aby jim jejich první „pracovní“ setkání dávalo smysl, rozhodli se proto redefinovat svůj obvyklý modus operandi a podřídili jej vzájemné spolupráci. V okamžiku, kdy oba přicházejí do prázdného prostoru galerie, tak není nic jasné. Každý je sice vybaven specifickou zkušeností a každý si s sebou bere adekvátní prostředky, z nichž hodlá utkat vzájemnou síť vazeb s tím druhým. Pavel Hošek si například z Litomyšle, kde v současnosti pracuje, přiváží demolované pozůstatky mostní lávky, která spojovala dvě části města oddělené rychlostní komunikací. Jiří Kuděla pak třeba zednický provázek, tedy tzv. brnkačku, či kmen stromu. Předem si také řekli, že to bude kresba, ať už vymezená plochou či prostorem, skrze níž mezi sebou budou komunikovat především. Zbytek je ale otevřený a – podobně jako například u hudební improvizace – bude záležet, nakolik se vzájemná inspirace, pospolitost, empatie a v neposlední řadě i genius loci porubské pasáže a jejího okolí podepíšou na výsledné podobě instalace. Původní význam slova „stereo” značí prostorovost či tělesnost. Technicky je stereo nejčastěji postaveno na dvou kanálech, jeho pravou podstatou a cílem je ale tento dualismus překonat – vytvořit prostorový obraz. A podobně se to má i s touto výstavou, která sestává ze dvou hlasů, dvou osudů, dvou přístupů, ve skutečnosti však míří ke spojení. Je to vlastně jako s „Hoškovou lávkou“, jen namísto dvou břehů odděleného města dochází k propojení dvou výrazných solitérních existencí. Ty však – podobně jako dva pařezy na pozvánce – stejně nevyhnutelně míří ke konečnému splynutí.

Pavel Hošek and Jiří Kuděla are classmates. This otherwise basically banal information has its relevance here. They attended primary school together in Zlín, and studied together at the Secondary School of Arts and Crafts. They know each other intimately, but never actually exhibited together until now. To make their first "working" meeting make sense, they decided to redefine their usual modus operandi and subordinate it to mutual cooperation. At the moment when they both enter the empty space of the gallery, nothing is clear. Each is equipped with a specific experience, and each brings with him adequate means from which he intends to weave a web of connections with the other. Pavel Hošek, for example, brings from Litomyšl, where he is currently working, the demolished remains of a footbridge that connected two parts of the city separated by an expressway. Jiří Kuděla, for example, a bricklayer's string, i.e. the so-called "jingle bell", or a tree trunk. They also said in advance that it would be a drawing, whether defined by surface or space, through which they would communicate with each other above all. But the rest is open and - as with musical improvisation, for example - it will depend on how much mutual inspiration, togetherness, empathy and, last but not least, the genius loci of the Poruba passage and its surroundings will contribute to the final form of the installation. The original meaning of the word "stereo" means spatiality or physicality. Technically, stereo is most often built on two channels, but its true essence and goal is to overcome this dualism - to create a spatial image. And so it is with this exhibition, which consists of two voices, two destinies, two approaches, but in fact aims at a union. It's actually like "Hoška's footbridge", only instead of two banks of a separate city, two distinct solitary existences are connected. However, like the two stumps in the invitation, they are just as inevitably heading towards a final merger.