painting ;portrait ;identity ;figure ;landscape ;form

Kuděla je malíř patřící již mezi střední generaci. Neohledává hranice tohoto klasického média, ale naplňuje jeho limity osobitým pojetím. Maluje figury, portréty, interiéry i abstraktní formy. Je uhranut bohatstvím tvarů, jejich strukturou a barvou. Svou fascinaci beze zbytku ve svých obrazech uplatňuje a rozvíjí. Jeho postavy nebo portréty nejsou popisným realismem, ale jsou malovány se zřejmým požitkem - divoké tvary, bohaté textury, dynamické proměny, neobvyklé povrchy, náhlé metamorfózy, ale i tajemství a napětí. Kudělovo malířské dílo můžeme také vnímat jako osobité theatrum mundi a především jako kritickou reflexi vypjatého individualismu, maniakálního egoismu a odvrácené tváře soudobé civilizace. V rámci „… pátrat v dějinách po hře anticipací či ozvěn, vracet se k prvotním zárodkům či postupovat až k posledním stopám, nechávat postupně v případě nějakého díla vyniknout jeho věrnosti tradicím nebo jeho podílu na neredukovatelné jedinečnosti…, …to vše jsou milé, i když zpozdilé radosti historiků, kteří nevyrostli z krátkých kalhot.“ (Michel Foucault) Malířské dílo Jiřího Kuděly se opírá o vizuální východiska zakotvená v tradici moderního výtvarného umění. Fenomén moderny je v předmětném myšlenkovém poli autora, diváka i teoretika konfrontován celou řadou tvůrčích aktů, transpozic výchozího motivického spektra. Reflexivní pole je otevřené široké škále vhledů. Responzivní potenciál finální obraznosti disponuje pozoruhodným kapitálem sofistikovaných myšlenkových pobídek jakož i řešeními synchronními s takovým diváckým přístupem, jehož architektura je spíše intuitivní.

Kuděla is a painter who belongs to the middle generation. It does not seek the boundaries of this classical medium, but meets its limits with a special concept. He paints figures, portraits, interiors and abstract forms. It is captivated by the richness of shapes, their structure and color. He fully uses and develops his fascination in his paintings. His characters or portraits are not descriptive realism, but are painted with obvious pleasure - wild shapes, rich textures, dynamic changes, unusual surfaces, sudden metamorphoses, but also secrets and tension. We can also perceive Kuděl's painting as a distinctive theatrum mundi and, above all, as a critical reflection on tense individualism, manic egoism and the averted face of contemporary civilization. Within "? To search in history for a game of anticipation or echoes, to return to the original germs or to the last clues, to gradually, in the case of a work, let its fidelity to traditions or its contribution to irreducible uniqueness stand out?,? they are all nice, albeit belated the joys of historians who did not grow out of shorts. " (Michel Foucault) Jiří Kuděla's painting is based on visual starting points rooted in the tradition of modern art. The phenomenon of modernity is confronted in the subject field of thought of the author, viewer and theorist by a number of creative acts, transpositions of the initial motivic spectrum. The reflective field is open to a wide range of insights. The responsive potential of the final imagery has a remarkable capital of sophisticated incentives as well as solutions synchronous with such an audience approach, the architecture of which is rather intuitive.