contemporay art, Filip Dvořák, Josef Mladějovský

estliže mezi základní metodologická dogmata práce historika patří vyvarovat se anachronismů a nepromítat osobní zkušenost – své pojmy, vkus, své hodnoty – na skutečnosti minulé, umělec podobnou přísahou vázán není. Klidně – slovy Waltera Benjamina – bere historii proti srsti, čímž se jí však může dostat „na kůži“ a občas snad i dále, až ke skrytému masu. Jednu z takových nelineárních výprav do minulosti podnikají v Dukle i Filip Dvořák s Josefem Mladějovským. Ve své práci svobodně mísí odkazy na různé historické epochy, svůj nezřídka modernistický jazyk geometrické či gestické abstrakce infikují pseudo-historickými relikty, kombinují velké dějiny s dějinami každodennosti, a jejich způsob práce tak vlastně nápadně připomíná Benjaminova historika, jenž si prý také jako „dítě“ hraje s cáry času. Společným – nikoli však zastřešujícím – vazníkem je jim přitom téma včerejších bitev. Jak známo, dějiny píší vítězové. V jejich podání ale žádní vítězové nejsou, anebo se na ně už dávno zapomnělo. Dvořákovy prázdné, fakticky informální obrazy, nepředstavují ani v nejmenším svědectví o nějaké bitevní vřavě, a tím méně vyprávějí o hrdinství. Zmlkly dokonce i nápisové pásky, jimiž jsou obrazy bitevních scén zpravidla opatřeny. Vakuum, které se v této atmosféře intuitivně pociťované významovosti rozprostírá, nicméně generuje zjevnou tenzi. Jestliže by totiž měly všechny včerejší bitvy nutně ovlivnit současnost, snadno se do mysli vkrádají myšlenky na „strašidla“ Jacquese Derridy, která svou mizející existencí mají větší vliv než plná přítomnost věci, jež je vlastně mýtem, snem samým o sobě.