historiography; Early Modern period; representation of space; description

Příspěvek se zabývá poetikou historického vyprávění, a to na širokém vzorku textů české a latinské dějepisné prózy 16. a 17. století. Zkoumá způsoby reprezentace prostoru v kronikách, historiích, hagiografických vyprávěních i tematicky členěných dějepisných prózách. Sleduje využití topografických údajů, podrobných deskripcí, živých popisů i ekfrází. Prostorové reprezentace lze často chápat jako projev tzv. evidence, rétorické techniky schopné líčit nepřítomné věci jako by přímo před očima adresáta a zároveň metody, která měla poznání zajistit věrohodnost. Evidence zahrnovala důraz na autopsii a byla spojována s kategorií „očitého svědka“. Dějepisné vyprávění raného novověku usiluje o rétorickou eleganci, místa se snaží zpřítomňovat smyslově názorným způsobem, vizualizovat je, a to i pomocí ilustrací. Vstřebává zároveň modely jiných žánrů, zejména literatury geografické (tzv. chorografie). Prostřednictvím rétorických technik jsou vybraná teritoria představena jako místa podivuhodná a zvelebená.

This study focuses on the poetics of historical narrative, based on a broad sample of 16th and 17th century Czech and Latin historical prose texts. It explores ways of representing space in chronicles, histories, hagiographic narratives and thematically structured historiographical prose works, and it follows the use of topographical information, detailed descriptions, vivid descriptions and ekphrases. Spatial representations can often be understood as a manifestation of what is called evidence, a rhetorical device capable of depicting absent objects as if they were right in front of the addressee's eyes, and at the same time a method intended to lend credibility to knowledge.