Masculinity - Sokol - Gustav Frištenský - bodybuilding - visual pleasure

Štíhlé tukuprosté osvalené tělo polonahého atleta se během druhé poloviny 19. století stává v českých zemích domnělým ukazatelem síly, zdraví a krásy. Tělo každého „normálního“ českého muže má přitom modelovat sokolský tělocvik, a to do noblesních lepotvarů mýtického Apolla. Okolo roku 1900 se však z burácejících útrob velkoměstských populárních zábav vynořuje nový ideální muž – silák, který tradiční jemně osvalenou maskulinitu proměňuje v „muskulinitu“ přetékající masivními svaly vybudovanými tréninkem těžkoatletického sportu. Houževnatá spleť jeho pečlivě vyskládaných svalů je přes průklepáky masových médií vbrzku fetišizována − erotizována, fotogenizována, nacionalizována a rasifikována. Zhmotnělé nakynuté ego siláka na sebe přitom bere mýtickou podobu nadpozemsky silného a chrabrého Herkula i nadlidsky odolného a neúnavného androida. Řecky sošná těla zápasníků či zmašinizovaná těla vzpěračů, která byla zbavena bolesti i strachu, dokládají schopnost bílého muže vstřebat zničující energii technologicko-civilizačního pokroku a přetavit ji v „nadlidský“ výkon. Mohutné siluety těchto „nadmužů“ současně vysílají zfanatizovaným davům, sportovnímu divákovi, jasné poselství: tvé tělo je malé, slabé, chorobné, ošklivé, nedostatečné – změň se, vzmuž se, ukaž se, posiluj a trénuj! Siláci ustavičně posouvají hranice mezi tělesně normálním a abnormálním, ba dokonce monstrózním. Z této dynamiky pak vyvěrá směsice rozporuplných pocitů, které nás dodnes při pohledu na obnažené svalové monumenty atleta, tím víc naolejovaného kulturisty, naplňují, a při němž nás střídavě přemáhá pohrdavý odpor s velebným obdivem.

A lean muscular body of a half-naked athlete became a supposed indicator of strength, health and beauty in the Czech land during the second half of the 19th century. The body of every "normal" Czech man should be sculpted into the noble shape of the mythical Apollo thanks to Sokol exercises. Around the year 1900, however, a new ideal man emerges from the depths of big city parties – a strongman who transforms the traditional lightly muscular masculinity into "musculinity" brimming with massive muscles built by sports strength training. A tenacious network of his carefully crafted muscles is soon turned into a fetish thanks to the carbon paper copies put out by mass media – it is eroticized, photogenized, nationalized and race-ified. The materialized sturdy ego of the strongman takes on a mythic appearance of a heavenly strong and brave Hercules as well as a superhuman and tireless android. The Greek statuesque bodies of wrestlers and machine-like bodies of weightlifters, which have been stripped of pain and fear, serve as proof that white man is able to absorb the destroying energy of the technological advancement of civilization and transform it into a superhuman performance. The massive silhouettes of these "supermen" also sent a clear message to the fanatical crowds, to the spectators themselves: your body is small, weak, sick, ugly and insufficient – make a change, brace up, show yourself, lift and train! The strongmen constantly push the limits of what is physically normal and abnormal and even monstrous. This dynamic then gives rise to a mix of conflicting feelings, which come to us to this day when we lay eyes on the naked muscular monuments of athletes, all the more so when that athlete is an oiled-up bodybuilder; they fulfill us as we oscillate between contempruous disgust and impressive awe.