time, countryside, mechanical watches, modernization, egodocuments

Dosavadní historické bádání udržuje představu venkova devatenáctého století jako prostoru, jemuž bylo jakékoliv počítání času mechanickými měřidly cizí. Držba mechanických hodin a hodinek měla být ve střední Evropě výsadou elitní části společnosti, tedy šlechty a zámožné buržoazie, a teprve od poloviny devatenáctého století také méně movitých městských domácností. Venkov historiograficky převážně tvarovaný jako doména sedláků a pastýřů, kde je prožívání času určováno přirozenou obměnou přírodních cyklů, tak dle všeho tou dobou nepotřeboval členit den pomocí „umělého“ času hodinek, a už vůbec ne času zjemněného minutovou ručičkou. Cestovní deníky, písemné vzpomínky a korespondence venkovských vrstev však dokládají, že moderní formy měření času dorazily od měšťanského a řemeslně-průmyslového prostředí k životnímu okruhu venkova už během druhé třetiny devatenáctého století. Umělý a vyprázdněný čas mechanických hodinových strojků, který bylo nutné smysluplně zaplnit, zde tou dobou začíná překrývat tradiční životní rytmiku podřízenou přírodním cyklů. V řadách pocestných venkovských obchodníků, mlynářů, řemeslníků či kantorů se zvýšenými nároky na přesnost, dochvilnost a efektivní hospodaření s časem, narůstá množství příležitostí k volnočasovým aktivitám. Turistické momenty ukryté pod pláštěm tradičních racionálních motivů výprav pocestných venkovanů tak coby ryze modernizační trend začal plynule doprovázet o nic méně moderní návyk cestovat v prostoru s externalizovaným časem mechanických kapesních hodinek. Vábení pocestných venkovanů kontrolovat čas několikrát během dne nejen ze společenské nutnosti, ale čistě ze setrvačnosti, bez podstatného důvodu, tak narušuje obraz strnulého a nemoderního venkova devatenáctého století.

Historical research has hitherto upheld the idea of the 19th century countryside as a space in which any calculation of time by mechanical means was alien. The possession of mechanical clocks and watches in Central Europe was supposed to be the privilege of an elite within society, i.e. the aristocracy and the affluent bourgeoisie, and only from the mid-19th century was it for less well-to-do urban households. Historiographically, the countryside is primarily conceived as the domain of peasants and shepherds, where the experience of time is determined by the natural progression of the cycles of nature, so that during this time there was supposedly no need to divide up the day using the „artificial" time of watches, or time refined by the minute hand. The travel diaries, written memoirs and correspondence of the rural classes, however, indicate that modern forms of time measurement had made the transition from the urban and artisan-industrial environment to the rural milieu during the second third of the 19th century. The artificial and depletive time of mechanical clock movements, which needed to be meaningfully fleshed out, begins at this time to cover traditional life rhythms subordinate to natural cycles. Among rural travelling salesmen, millers, craftsmen and teachers with increased demands on precision, punctuality and effective economic management, the number of opportunities for leisure-time activities increases over time. Tourist experiences are disguised beneath traditional rational motive from the narratives of travelling country folk, as a purely modernizing trend began to smoothly accompany the no less modern convention of travelling in space with the externalized time of mechanical pocket watches. Hence the temptation among travelling country folk to check the time several times a day not only out of social necessity but purely out of force of habit, without any substantial reason, disrupts the image of the rigid and old-fashioned countryside in the 19t