Studie se zaměřuje na roli, kterou hrál obraz protireformace v českém emancipačním úsilí, a to jak ve školních učebnicích, tak ve vybraných beletristických dílech Aloise Jirás?ka a Terezy Novákové. V jimi vytvářených a pro tuto dobu reprezentativních obrazech 17. a 18. století se na úkor otázek konfesijních, jež s postupující sekularizací ztratily na významu, zřetelně prosazovala a zdůrazňovala role jazyka jakožto hlavního národního identifikátoru. Jazyk se stával tím hlavním, co Čechy izolovalo od německojazyčné kultury, která byla pociťována jako reálná hrozba pro českou budoucnost.