Consciousness, Neuroethics

V kognitivní vědě se rozlišují dva principiální přístupy ke studiu mysli: výzkum z pozice první a třetí osoby. Každá z těchto metod má své principiální omezení. Hovoří se dokonce o jakési epistemické propasti mezi nimi. V klinické praxi lékař (neurolog) však potřebuje zaujmout pozici osoby druhé - tzv. vztah lékař-pacient. Jak se má lékař s limitami současné kognitivní vědy vyrovnat? V rámci projektu hodlá autor na příkladu klinické diagnostiky a terapie kvantitativních poruch vědomí zkoumat, do jaké míry je ona propast bariérou bránící neurologovi pozici druhé osoby zaujmout a jaké jsou eventuální metodologické možnosti ji překonat.

How can one be sure about the definition of a conscious person having free will, and therefore demanding their content? Particularly, the author discusses the injured patients who seem not to communicate, perceive and therefore are not conscious of themselves. The current science results show that this might only be an illusion and that also these patients could be conscious though. If scientific cognition was discussed to be formed by certain social convention (as introduced above), now there is a different example: the scientific piece of knowledge influences our ethical regulations, handling certain patients in particular.