Revue Poesie, poetry, pure poetry, regional poetry

Studie představuje ostravský literární sborník Poesie (1931–1934), který vznikl v okruhu Jana Strakoše z podnětu Zdeňka Vavříka a Zdeňka Šmída. Vychází z monografie Drahomíra Šajtara, kterou čte jako zaujatý popis zevnitř myšlenkového okruhu časopisu. Doplňuje ji vlastní četbou klíčových teoretických textů. Studie ukazuje, že původní regionální koncepce, s níž časopis zaštítila Kulturní rada pro širší Ostravsko, se rychle rozešla s reálným programem. Strakošova redakce stavěla na Bremondově „čisté poezii“, tedy na tajemství, mlčení a mystickém, téměř náboženském pojetí básnictví. Odmítala „dobovost“, sociálně-politickou angažovanost i levicovou (devětsilskou) avantgardu. Zároveň prosazovala univerzalismus a orientaci na zahraniční literatury, zejména polskou, španělskou a iberoamerickou. Studie to dokládá na Strakošových statích (Čistá poesie a její předpoklady, Tabu v současné české kritice) a na Vavříkově poezii. Ta je modelovým naplněním těchto postulátů: noční krajina, osamělý subjekt, křesťanský mysticizující symbolismus. Z Autor předpokládá, že právě tento odklon od regionálního zadání a od reflexe sociální reality vedl Kulturní radu k tomu, že po prvním ročníku přestala časopis podporovat.

This study examines the Ostrava literary magazine Poesie (1931–1934), which was produced within Jan Strakoš’s circle at the instigation of Zdeněk Vavřík and Zdeněk Šmíd. It draws on Drahomír Šajtar’s monograph, which it interprets as an insightful description from within the journal’s intellectual circle. It is supplemented by the author’s own analysis of key theoretical texts. The study shows that the original regional concept, under which the journal was sponsored by the Cultural Council for the Greater Ostrava Region, quickly diverged from the actual programme. Strakoš’s editorial team drew on Bremond’s ‘pure poetry’, that is, on mystery, silence and a mystical, almost religious conception of poetry. It rejected ‘contemporaneity’, socio-political engagement and the left-wing (Devětsil) avant-garde. At the same time, it championed universalism and a focus on foreign literatures, particularly Polish, Spanish and Ibero-American. The study illustrates this through Strakoš’s essays (‘Pure Poetry and its Prerequisites’, ‘Taboo in Contemporary Czech Criticism’) and Vavřík’s poetry. The latter is a model realisation of these postulates: the nocturnal landscape, the solitary subject, and Christian mysticising symbolism. The author posits that it was precisely this departure from a regional focus and from a reflection of social reality that led the Cultural Council to cease its support for the journal after its first year of publication.