| Annotation in original language: |
Nacházíme se v době, kdy další z uhelných revírů stojí před rozhodnutím, jakým směrem se dále ubírat po ukončení těžby. Procesem útlumu s následnou transformací revíry v České republice procházely od počátku devadesátých let a pro mnohé z lokalit se dodnes jedná o ne zcela uzavřený a stále palčivý problém. Jak zmiňuje Neil Cossons, jsme pravděpodobně poslední generací, která má kvůli rychlé transformaci evropského průmyslu zkušenost s industriálním prostředím, které vychází z principů devatenáctého století. Záleží proto právě na našich rozhodnutích, v jaké podobě – a zda vůbec – se průmyslová krajina dochová příštím generacím a jakou informační hodnotu ponese. Tento článek poskytuje náhled na zkušenosti z několika vybraných oblastí v rámci České republiky se zaměřením na zachování a možnosti využití areálů spojených s hornictvím. Představuje vybrané objekty, které prošly více či méně úspěšnou přeměnou, zabývá se mírou jejich dochování, ale ukazuje také příklady areálů, které byly i přes své hodnoty nenávratně zničeny. Článek si klade za cíl rovněž poukázat na nedostatky, ke kterým v uplynulých letech došlo, jako je fakt, že ne vždy bylo jednoznačně správně vyhodnoceno, které objekty je vhodné zachovat, a že v rámci snahy o zachování alespoň částí areálů vznikaly nesourodé celky, kde je přerušen tzv. technologický tok, zůstávají těžní věže bez strojoven i jámových budov nebo skutečnost, že dochází k rekultivacím odvalů, při kterých vznikají krajinářky nepřirozené tvary. Zkušenosti z českého prostředí, které se ekonomickou i společenskou situací nejvíce přibližuje Slovenské republice, by tak mohly být určitým vodítkem pro region Horní Nitra, a to jak představením úspěšných projektů, tak také přístupů, které se ukázaly jako nedostatečné. Sláva uhelného hornictví a jeho pozůstatků je neodlučitelnou identitou kraje, obyvatel a státu.
|