Travelling; Francis Bacon; René Descartes; Bernard Bolzano; Georg Simmel; Tomáš Garrigue Masaryk

Cestování se odjakživa vyznačovalo určitou bytostnou ambivalencí, což platí i pro jeho vzdělávací rozměr. Již Francis Bacon ho považoval za součást výchovy i životní zkušenosti, zároveň ovšem vyjmenoval velké množství podmínek, které by měl cestovatel splnit, aby se opravdu vzdělal. Od Reného Descarta zase můžeme uvažovat o cestovateli jak o specifickém typu cizince, jakého popisoval Georg Simmel zvláštní jednotou blízkosti a vzdálenosti časové, prostorové i kulturní, přičemž o jisté formě cizinectví můžeme hovořit i vzhledem k domácí kultuře cestovatele. V reakci na vznikající masový turismus jsou potom ke vzdělávací funkci cestování velice skeptičtí Tomáš Garrigue Masaryk nebo Georg Simmel, přičemž na síle nabývá descartovská otázka, zda není objektivnější (a také bezpečnější) vzdělání spíše v knihách. Masaryk či kolínský učitel Vácslav Černík pak upozorňují na další, podstatou národní rozměr cestování, totiž do jaké míry je legitimní poznávat cizí kultury, pokud dostatečně neznáme svou vlastní.

Travelling has always been chracterised by certain inherent ambivalence, which is also true for its educational dimension. Even Francis Bacon considered it part of education and life experience, though he also enumerated a large number of contitions that a traveller should fulfil in order to be truly educated. In response to the emerging mass tourism, T. G. Masaryk as well as Georg Simmel are very skeptical about the educational function of travelling, while the Descartesian question whether it is not more objective to acquire education rather from books is gaining strenght.