activation policy, unemployment

Nezaměstnanost se stala hlavním sociálním problémem mnoha vyspělých zemí. Zejména v devadesátých letech začala řada evropských zemí transformovat svou politiku zaměstnanosti na politiku, která měla „aktivovat“ příjemce sociálních dávek. Příznivci aktivačních politik předpokládají, že běžná politika zaměstnanosti činí jednotlivce příliš pasivními, pokud jde o účast na trhu práce. Aby se tomu zabránilo, jednotlivci by neměli mít možnost „pouze“ pasivně pobírat dávky, ale dávky by měly záviset na aktivním hledání práce. Volání po aktivační politice znamená přímé propojení mezi různými druhy systémů sociální ochrany a účastí na trhu práce. V souladu s tím dnes již neexistuje jasný rozdíl mezi politikou trhu práce a sociální politikou, protože „aktivační společnost“ usiluje o to, aby byli všichni občané aktivní bez ohledu na to, jaké výhody pobírají. V tomto smyslu je sociální politika mnohem více orientována na trh práce než dříve.

Unemployment has become a major social problem in many developed countries. Especially in the 1990s, a number of European countries began to transform their employment policy into a policy that was supposed to "activate" recipients of social benefits. Proponents of activation policies assume that mainstream employment policies make individuals too passive when it comes to participating in the labor market. To avoid this, individuals should not be able to 'only' passively receive benefits, but benefits should be dependent on actively looking for work. The call for an activation policy implies a direct link between different kinds of social protection systems and participation in the labor market. Accordingly, today there is no longer a clear distinction between labor market policy and social policy, as the "activation society" aims to ensure that all citizens are active regardless of what benefits they receive. In this sense, social policy is much more oriented towards the labor market than before.