leisure, idleness, civilizaton, 19th century

Uvažování o volném čase je charakteristické svou vnitřní rozporností. Volný čas je na jedné straně časem, s nímž můžeme svobodně nakládat, nicméně určité činnosti jsou společensky více žádoucí než jiné. Úvahy o volném čase obvykle vycházejí z toho, jaké hodnoty spojujeme s prací a jaký mravní rozměr lze přisoudit lenosti a zahálce. Chápeme-li člověka jako většinou neschopného svůj volný čas naplnit produktivní činností (Masaryk), redukujeme tento čas na čas zbylý po pracovní době, který je nutno vyplnit za pomoci vnějších idejí a společenského tlaku (Tyrš), má-li však být volný čas časem svobodné volby, je třeba v první řadě legitimizovat lenost a zahálku, což činili především umělci (Balzac, Stevenson, Lafargue). Zároveň lze vymezit zahálku jako produktivní činnost tím, že slouží k tomu, aby jejím prostřednictvím člověk dával ostatním najevo, že nemusí pracovat. Thorstein Veblen dovedl tyto úvahy až k tomu, že v podstatě jakoukoli nepracovní aktivitu musíme chápat jako zahálku, což vede k paradoxu volného času, kdy pokud ve volném čase nepracujeme, pak zahálíme, a pokud pracujeme, pak se nejedná o volný čas. V rámci civilizačního procesu (Elias) je skutečně možné vidět vývoj volného času k jakési produktivní zahálce, čemuž odpovídá i vývoj sociologie volného času směrem k sociologii zábavy a nudy (Petrusek).

Internal contradictions are typical of meditations on leisure. On the one hand, free time is time, which we are free to do with as we please, nevertheless certain activities are more accepted by society than others. Ruminations on leisure are usually based on what values we connect with work and what moral scope can be assigned to laziness and idleness. If we understand man to usually be incapable of filling his free time with productive activities (Masaryk), we reduce this time to a time spent after working hours that must be filled with the help of outside ideas and social pressure (Tyrš); if free time is to be a time for free volition, however, it is first and foremost necessary to legitimize laziness and idleness, which is what mainly artists practiced (Balzac, Stevenson, Lafargue). At the same time, idleness can be labeled as productive since it serves the purpose of allowing man to use it as a means to let others know that he does not need to work. Thorstein Veblen took these deliberations to the level that one must consider any non-working activities to be idleness, which leads to the free time paradox where if we are not working in our free time, then we are idle and if we are working, then it is not free time. As part of the civilization process (Elias), it is truly possible to witness the development of leisure as a type of productive idleness, which is in line with the development of the sociology of leisure in the direction of sociology of entertainment and boredom (Petrusek).